Neuvěřitelný úlovek

Musím se usmívat, když na ten moment vzpomínám… Tahle ryba pro mě znamená opravdu hodně. Ale pojďme se vrátit na začátek…

Dva roky jsem tuhle výpravu plánoval. Odjet na měsíc a půl, tisíc kilometrů daleko od domova, po vlastní ose se svojí starou Kiou Sportage a zapůjčenou lodí. Přiznám se, měl jsem z toho strach. Hlavou se mi honilo, že se může zvrtnout cokoli. Nakonec ale touha po dobrodružství zvítězila a já na konci července vyrazil do země větrných mlýnů a rybích obrů – Holandsko, delta řeky Rýn.

Tahle lokalita má rozlohu 25 000 hektarů a přitékají do ní tři hlavní řeky – Rýn, Maas a Scheldt, které se vlévají do Severního moře a vytváří jednu z největších říčních delt v Evropě.

Měl jsem za cíl pověnovat se hlavně stopování velkých štik a pokusit se ulovit jednoho z místních obrů. Nejdřív mě ale čekala polovina letních měsíců přežití v gypsy maringotce, která se za horkých dnů doslova proměnila v saunu. Když jsem se po celým dni vrátil z vody, bylo tam fakt neuvěřitelný vedro. Měl jsem uvnitř taky minimum místa, takže jsem si musel hodně rozmyslet, co kam dám – třeba rychlovarná konvice měla místo na druhý plotýnce sporáku. Celou dobu jsem si samozřejmě dělal srandu, že to na tý plotýnce jednou nepřežije. Můžete si domyslet, jak to dopadlo… No, byl to velkej punk. Ale když člověk něco chce, tak si za tím musí jít.

První dny na vodě byl strašnej hell. Upřímně, párkrát jsem měl i strach, že se nevrátíme na pevninu. Ale neexistovalo zůstat na břehu a nechytat, takže jsem se kousnul a drtil vodu každej den. Během prvního měsíce se mi v lodi otočilo hned několik štik přes 110 cm, což mě utvrzovalo, že kráčím správným směrem. Do vody většinu času nelítaly nástrahy pod 25 cm – chtěl jsem prostě cíleně přelstít toho jednoho obra.

Bylo to přesně 27 dní od začátku výpravy a já trávil téměř veškerej čas na vodě. Zrovna za mnou dorazil můj parťák Dan, takže jsme spolu brázdili brakickou vodu už několikátý den. Tyhle výjimečný momenty si pamatuju naprosto do detailu. Ten den se po obloze rychle proháněla mračna a dost foukalo. Několikrát jsem opakoval, že to dneska vyloženě smrdí velkou rybou. Někdy to člověk prostě cítí. Od rána se nám moc nedařilo, ale moc dobře vím, že výjimečné ryby často chodí, když ty menší nejsou moc aktivní.

Měli jsme před sebou posledních pár hodin lovu, takže jsme vyrazili do poslední oblasti s krycím názvem „Hrázky“. Dlouhá kamenná hrana, která stoupá z 20metrový hloubky do úplný mělčiny. Peklo plný mušlí a kamenů, ale jasnej hotspot. Na ostrou hranu padají první hody a Danovi hned pod loď přijíždí pěknej okoun – určitě 45+ cm. Ale nástrahu netrefuje. Posouváme se po hraně dál a mně se během chvíle daří chytit krásnou štiku, rovnej metr. Konečně to začíná být zajímavý.

Dan přebíjí na Deracoupa v barvě připomínající Firetigera a hned dostává záběr. Hmm, tahle barva by mohla mít potenciál. Takže cíleně měním na jinou nástrahu, ale ve stejný barvě. Je to jedna z mých nejoblíbenějších zbraní na okouny, ale chytil jsem na ni už nespočet velkých štik. Nestačím ani nahodit a parťák zdolává prvního výrazně zbarvenýho krasavce. Okouni jsou tu jak z obrázku. Fotka, pouštěčka a pokračujeme dál.

Nahazuju přímo na okraj mělčiny a nástrahu jen pomalu přitahuju nade dnem. Občas udělám rychlý únik špičkou prutu, který imituje kořist, co právě zaznamenala přítomnost predátora. Takto opakuju ještě pár náhozů a najednou to přijde. Velmi opatrnej záběr, v podstatě se mi jen přihnula špička a tah ztěžkl. Jsem ve střehu a pohotově zasekávám.

Byl to jeden z těch záseků, kdy během první vteřiny cítíte, jako byste zasekli do potopený klády. Ryba se ale hned začne chovat zvláštně – vyloženě jako kdyby byla malá. Říkám Danovi, že asi ani nemusí brát podběrák, tuším menší štiku. Následuje pár krátkých výpadů a najednou se objeví pod lodí. Ty kráso! Ona není zas tak malá! Parťák pohotově sahá po podběráku a mně začíná docházet, že mám na prutu něco výjimečnýho.

Souboj netrvá dlouho, snažím se rybu zdolat co nejrychleji, aby byla co nejmíň vysílená. Po chvíli končí v síti podběráku. Koukám dovnitř a netroufám si odhadovat velikost. Ve chvíli, kdy tu váhu musím vyhoupnout přes bok lodi, mi začíná docházet, že je fakt velká. Když ji pokládám na měrnou desku, nevěřím vlastním očím – ocas sahá skoro až na její konec. Následuje vítěznej pokřik!

Po rychlý dokumentaci přichází závěrečný moment – kochám se jejíma impozantníma rozměry ve vodě a trpělivě čekám, až mi dá najevo, že je připravená vrátit se tam, kam patří. Naposledy mi zamává ploutví.

Otáčím se na Dana s úsměvem od ucha k uchu a ten mi vydržel až do večera, možná i několik dalších dní. To jsou ty chvíle, kvůli kterým jsme ochotní chytat ve vlnách, v dešti a občas i riskovat vlastní život. Ale jsou to právě ty momenty, kdy se cítíme nejvíc naživu a budeme na ně vzpomínat zřejmě až do konce života.