Říční přízrak: Candát z říše snů

Candát obecný je ryba, která v rybářích vzbuzuje zvědavost a nejistotu — pro mnohé se stal téměř osudovým druhem, kvůli kterému téměř opustili jiné rybolovné techniky a zcela propadli jeho lovu. Tento tajemný dravec fascinuje svou nenápadností, opatrností a nevyzpytatelností.

Ale proč nás rybáře tolik přitahuje? Vždyť ho kolikrát doslova “smotáme” do podběráku jako kus starého hadru. Bez divokého výpadu, bez boje, téměř bez odporu. A přesto ho znovu a znovu vyhledáváme, studujeme, obdivujeme.

Pamatuji si to, jako by to bylo včera, i když už od té chvíle uplynulo víc než pět let. Byla to doba, kdy jsem ještě studoval gymnázium a svět se kvůli pandemii zastavil. Výuka probíhala online, zavřený doma, přes obrazovku. Já si udělal, co bylo do školy potřeba… a pak jsem mizel. Každý den jsem někde brodil vodu, s prutem v ruce a hlavou úplně jinde.

Občas jsem stíhal i školní hovory, pokud jsem teda v lese zrovna chytil signál. Stál jsem po pás ve vodě, na uchu sluchátko a do vody padal hod za hodem. Působilo to možná bláznivě, ale byl to pro mě únik. Svoboda. Místo, kde všechno šlo stranou – kromě jedné věci – tajemna pod kalnou vodní hladinou.

Hlavní tok řeky, stará slepá ramena, říční zátoky a všechny ty špatně dostupné kouty, kam běžný rybář málokdy zavítá – to byla a stále jsou místa, která mě přitahovala nejvíc. Už tehdy mi bylo jasné, že pokud chci dosáhnout na ty největší dravce, musím jít tam, kam ostatní nechodí.

V té době jsem měl takovou svou „psycho“ mánii, do vody neletěla nástraha menší než 15 cm. Představte si sami, jak depresivní lov to byl na českých svazových vodách. Záběrů poskromnu, spousta prázdných hodin. Ale jak s oblibou říkám a stále opakuji: těžká práce se vyplácí. A ten, kdo vydrží, bývá náležitě odměněn.

Lov s velkými nástrahami, tzv. „bigbait“, bývá spíš o trpělivosti než o kvantitě. Ale když už to přijde… často to opravdu stojí za to.

A já tehdy ještě netušil, jak velkolepá ta moje odměna bude.

Desátá vycházka bez většího úspěchu… To jsou ty chvíle, kdy začínáte pochybovat, jestli problém náhodou neleží mezi hlavou a prutem. A já vám rovnou řeknu – vždycky je to mezi hlavou a prutem. Nevadí. Jedeme dál.

Poslední dny hlásí přívalové deště a řeka se začíná pomalu, ale jistě zvedat a kalit. Přesně ten správný čas na říční obry.

Končím online výuku, táta končí v práci a během chvíle už oba natěšení skáčeme do nastartovaného auta, směr řeka. Voda je právě na hranici, těsně předtím, než se vylije do okolního lesa a polí.

Nazouváme broďáky, ještě mokré z předchozího dne, a čeká nás několik kilometrů „džunglí“ k prastaré říční zátoce, která je stále napojená na hlavní tok.

Je to vždycky trochu loterie, jít takovou cestu kvůli jednomu relativně malému „spotu“. Kolikrát jsem takhle úplně vyhořel. Ale s tím se prostě musí počítat.

Toto místo však za tu námahu stojí. Kombinuje se tu vše, co hledám. Rozhraní tišiny s proudem, a mělčina v zátoce, která se z půl metru postupně svažuje až do šesti. No co si budeme povídat – hotspot jak vyšitej.

Intenzivně začínáme prohazovat rozhraní mezi silným proudem hlavního toku a klidnou hladinou zátoky. Já začínám zlehka a nenápadně s 20cm fluo gumou, zatímco táta hází mělkochodícího 12cm woblera.

Netrvá to ani pět hodů a přichází ostrá šlupka do špičky prutu – následuje bleskový zásek, ale bohužel jsem rybí tlamu ani neškrt.

Měním. Nemám rád, když ryba vidí stejnou nástrahu dvakrát. Sahám po 16cm gumě na 5gramovém jigu, rychle navazuji s mumláním několika nadávek kvůli ztracené rybě a pokračujeme dál.

Před následujícím hodem zahlédnu prudký úprk několika ouklejí, který následuje mohutný vír. Něco právě začalo lovit. Reaguji instinktivně, nához letí přesně do toho místa.

Teď už se soustředím na 100 %. Nástrahu vedu extrémně pomalu, plynule nade dnem, jen s občasnými mikro poškuby zápěstím. Nástrahu přetahuji těsně přes padlý kmen na dně zátoky a ve chvíli, kdy ji za ním zastavím, přichází strašidelná bomba do prutu. Pokud jste někdy chytili opravdu velkého candáta, víte přesně, o čem mluvím.

Brzdu mám rád utaženou „na krev“ a následuje zásek, tvrdý, jako do klády. Okamžitě cítím, že na druhém konci šňůry nebude slabý protivník. Snažím se rybě nedat ani centimetr, aby mi nezajela pod kmen. Daří se, ale vzápětí mizí do zuřícího proudu řeky. V tu chvíli nemůžu dělat vůbec nic, ryba si bere metry silné šňůry a já, zabrozený po pás ve vodě, řvu na tátu, ať běží s podběrákem.

Po zhruba třiceti metrech úprku rybu konečně zastavuji. Začínám opatrně získávat první metry zpět. Na druhém konci je mrtvá váha, jen občasné mohutné házení hlavou. V tu chvíli mě ani nenapadne, že by to mohl být candát, po takovém brutálním úprku? Napětí by se dalo krájet.

A pak… se na hladině objeví říční přízrak ohromující velikosti.

I po letech mi při té vzpomínce na ten moment běhá mráz po zádech. Říkám tátovi: „Jestli mi ho nepodebereš na první dobrou, tak bude zle“ Na hladině přichází poslední výpad, ale táta to zvládá bravůrně, na první dobrou.

Řvu z plných plic: „Je to tam!“ Musel jsem být slyšet i kilometry po proudu. Nevěřicně koukám na obří naježenou rybu odpočívající v síti podběráku.

Obratem skřelovým hmatem otevírám mohutnou tlamu dravce a hledám, kam zmizela nástraha. Vytahuji přibitou jigovou hlavu až téměř z jícnu. Rybu v žádném případě nevytahujeme z vody – po takovém boji je potřeba ji držet v co nejlepší kondici a poslední věc, kterou nechceme je zní udělat trojobal z hlíny, písku a listí.

Přichází vítězné měření. Metr. Sto jedna centimetrů. Nemohu tomu uvěřit.

Ve vodě, po pás, děláme několik rychlých fotek. Pak už jen držím rybu za ocas a kochám se jejími impozantními rozměry.

„Jak může někdo takovou rybu zabít?“ říkám tátovi. „Víš, kolik povodní musela zažít? Kolik dravcových zahájení přežila?“ Táta jen mlčky kývá hlavou a stále nevěří svým očím.

Po chvíli mi ryba dává najevo, že je připravená. Pouštím ji zpět do kávově zbarvené říční zátoky – tam, kde vyrostla. Odplouvá. Tak, kam patří.

Následuje objetí s tátou. A ten den už nechytám. To jsou ty chvíle kdy je úplně jedno, kolik máte v hlavě starostí, co se děje ve světě, nebo že je zrovna čtvrtek odpoledne uprostřed školního roku.